Nejsem princezna. Pyšná ale jsem. Čas od času. Ležím na naší staronové sedačce ze třicátých let. Poměrně pyšně. Je totiž naprosto boží. Kavárenský styl. Na stole hrušku máslovku a sklenici vody. V sobě panáka slivovice. Nohu nataženou přes opěrku. Zírám do ohně a čekám, jestli kotník nateče.
Pod vlivem ezoterických pouček hledám ve všem vyšší smysl. Nehoda není náhoda. Budiž mi k užitku.
Ráno jsem vklouzla do holínek, přes rameno hodila rýč a rozvláčným krokem se vydala dorýt ten kus země, který se má zjara obsypat roztodivnými květy.
Zakládám květinový záhon. Tráva v tom místě je bujná, hustá a šťavnatá. Zemina je nasáklá vodou. Je těžká. Tváře mi hoří. Po zádech stéká pot.
Na rýč musím skočit oběma nohama. Svaly na nohou a na rukou zabírají. Chvíli si tu práci chválím. Je lepší než posilovna. Chvíli nadávám: mám tohle zapotřebí? A kolik ženských asi takhle ryje? Co si to vlastně zase dokazuju? Křup. Vyděšeně se sbírám ze země. Noha v holínkách se podivně stočila. Blednu a belhám se domů.
Do náruče muže, který mi kotník natírá konopnou mastí, zatímco mi po tváři stékají slzy. Nalévá mi slivovici, vaří oběd, zatápí v kamnech, přikrývá mě dekou.
A mně se to líbí.
Vím, že by to pro mě udělal i bez zvrtnutého kotníku. Stejně tak vím, že by mi ten záhon zryl.
Jenže to bych pýchu a ješitnost musela na chvíli poslat k šípku.
