Někdy se zatáhne nejen na obloze. Cvak. Je tma. Všechno mi připadá černé. I to, co ještě před chvílí zářilo. To se jdu pak projít. Nejraději mezi pole. Vyšlapaná cestička je lemovaná keři, pole si jen tak poklidně leží a sluneční paprsky hladí vrcholky lesa.
A hned je líp. Protože zemitá země, čerstvě zoraná a uhlazená, mě uzemňuje. Ukazuje mi rovnováhu, přirozenost, opravdovost. Čím víc dýchám vzduch prosycený zemitou vůní, tím víc se rozplývá všechno nepodstatné. Drobné „neúspěchy“ jsou pryč. Tak choďte taky mezi pole a dýchejte. Hlavně teď, na podzim.
