Sníh, koblihy a trocha poezie

Za dřevěnými okenicemi se k zemi snáší bílé vločky. Jemně a pomalu pokrývají záhony. A na mě padá příjemná únava. Pes u nohou se stočil do klubíčka. V kamnech praská dřevo. Čaj je ještě horký a honí mě mlsná na koblihy. Dnes bych nezryla ani metr záhonu. Ale vždyť je to tak v pořádku, nemusím si nic vyčítat. Je totiž zima.

Zvykla jsem si zvládnout v poklusu tolik věcí. Už je polovina ledna a já jsem se ještě nezastavila, abych si užila zimního nicnedělání. Je pátek, nikam nemusím, venku padá ten sníh a oči se klíží nad trochou poezie. Ráda se s vámi o ni podělím.

kůn

Bílý kůň (Jiří Wolker)

Bílého koně slyšel jsem ržát

na dolní zšeřelé stráni.

Slyšel jsem, slyšel – několikrát

zavolal na mě po klekání.

Stříbrně zazvonil kopytem o zem,

v očích mu hořel podivný jas.

Čeká mě v noci dnes nad úvozem.

Musím jít za ním. Volal by zas.

Tiše jej pohladím laskavou dlaní.

Řeknu mu: Koníčku bílý,

Vidíš, že přišel jsem, neměl jsem stání,

jakmile louky se orosily.

Vsednu si na něj. Dáme se v cval.

Mraky nám stíny do cesty vženou.

Bude to jako by zamával

šáteček bílý na rozloučenou.

Pohledem spolu, sami a sami.

Hřívy své necháme do noci vlát.

Pojedem roklemi, dolinami.

Hoj, jaký bude to šílený spád.

Potkáme Půlnoc. Na její dlaně

složíme hoře tvoje i mé.

Zvolna se vrátíme na horské stráně,

do ranní mlhy se rozplyneme…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *