„Teď v červnu mám největší radost z těch zážitků. Když přiletí nad jezírko vážka, zahradou voní svraskalé růže a bezy,“ říká Jitka Daňková, která píše blog Vysněná zahrada. Pěstování květin, bylin a zeleniny vnímá jako návrat ke kořenům. Ráda by se procházela vesnicemi a městy a viděla u domů živé zahrady. „Takové, na kterých roste jídlo, žije nespočet brouků, motýlů a hmyzu, kvetou květiny po celé jaro a léto a opravdu si tam hrají děti a tráví tam svůj čas i jejich rodiče,“ dodává.
Povězte nám o vaší zahradě? Jaká je? Kde pěstujete?
Říkám naší zahradě vysněná. Je v ní vše, o čem jsem snila od chvíle, když jsme si pozemek koupili… Spousta dobrot, krásné květiny, vůně, louka, místo na odpočívání a polehávání, bylinky na grilování a zelenina na mé oblíbené polévky. To vše se mi podařilo dostat na pozemek o rozloze 750 metrů čtverečních a ještě se tam vešel i náš dům. Můj táta ale říká, že je má zahrada totálně přeplácaná. Pěstovat zeleninu a ovoce na ní není úplně snadné. Nadmořská výška kolem 460 metrů nad mořem a totální sucho to moc neusnadňují. Skoro každý déšť v okolí či bouřka se před naší malou vesnicí s výhledem na Brno doslova rozplynou, dešťové vody je málo. A studnu do zdejší skály ani nemá smysl kopat.
Prozraďte nám také něco o sobě? Kdo jste? Co děláte?
Jsem jednatřicetiletá informatička, která má malého synka. Většinu pracovního dne trávím u počítače anebo na schůzkách, návrat domů do zahrady je takové krásné zklidnění.
Co pro vás pěstování a kontakt s půdou znamená?
Návrat ke kořenům. Po deseti letech strávených městským životem v bytě v Brně jsem se (k radosti mého dědečka, který je srdcem i duší opravdovým zemědělcem) vrátila ke svým rodným kořenům a začala pěstovat rostliny k jídlu a prostě zahradničit. Byť naprosto po svém, žádné brambory, ani okopávání a orba. Na naší zahradě mám navíc pocit, že se vracím do svého dětství.
Zaměřujete se na pěstování květin nebo zeleniny?
Dá se říct, že se nejvíce zaměřuji se na pěstování rostlin, které mají alespoň tři funkce. Voní, mají dost nektaru a pylu pro včely, odpuzují škůdce, mohu s nimi zdobit domov či kancelář a především je mohu jíst. Takže kromě klasické zeleniny ve vysokých záhonech pěstuji třeba dva keře bezu černého, svraskalou růži pro vůni a velké šípky, zapěstovávám oblouk z růže Louise Odier nejen kvůli provonění zahrady, ale taky abych měla z čeho vyrábět „růžovou“ zmrzlinu a pěstuji muchovník, nejen pro okrasu listů na podzim, ale především pro jeho plody. Hýčkám si pár léčivek na čaje i bylinky na grilování… Ale pár neužitečných rostlin jen tak pro radost mám taky.
Jakou nejlepší radu jste jako začínající pěstitelka dostala?
Kamarád mi poradil přečíst si knihu Ekozahrady od pana Svobody. Jsem hloubavá duše, potřebovala jsem nejprve pochopit přírodní pochody, permakulturu a přírodní zákonitosti a na tom začít něco stavět a dohledávát si další informace. Nikoliv desatero rad o nejlepším
postřiku, chemii a F1 odrůdách – tyto rady jsem dostávala taky, ale šly jedním uchem tam, druhým ven.
Propadáte někdy zahradnickým depresím (když se nedaří, nedopadne úroda)? A co na ně zabírá?
Jasně. Ale píšu blog… když nic jiného, alespoň si říkám, že mám o čem psát – zkušenosti a poučení pro jiné. Mám ale to štěstí, že u nás dopadne úroda vždycky. Když jeden rok nejsou hrušky, rajčata, lískové oříšky, hrášek, černý kořen, bezinky ani sladkovišně, vím, že si pochutnám třeba na měsíčních jahodách, kamčatských borůvkách, mini moruších, baby paprikách, ostružinách či cuketách. Zabírá mi ta pestrost, ve všem, nejen zelenině a ovoci. Včera jsem si zlomila pár lilií, mrzí mne to, ale jedna mi zbyla a kdyžtak prostě pokvetou jiné
květiny.
Z čeho máte na zahradě největší radost?
Teď v červnu? Z těch zážitků. Když přiletí nad jezírko vážka, zahradou voní svraskalé růže a bezy a já trhám římáky a křez na salát na večeři. Když pozvu synkovi pár kamarádů a zahrada je najednou plná dětí, které objevují každou kobylku či motýla, tahají si ředkvičky ze záhonu, trhají kamčatské zimolezy přímo z keříku a radují se z každé lesní i měsíční jahody. Nebo kreslí křídami po zabudované trampolíně i kamenech a dřevu. Když si přivoním k jahodové mátě a můžu chodit bosky či ležet v látkovém stanu, zatímco manžel griluje oběd. Mám radost, že v naší zahradě se prostě naplno žije a není jen na koukání.
Jakou radu byste dnes dala začínajícím pěstitelům?
Co se týká pěstování zeleniny, zatím se na udělování rad moc necítím. Letos jsem spálila papriky, ředkvičky byly pálivé jako čert, svou hloupostí jsem si zanesla do vysokých záhonů vajíčka slimáků, přelila jsem hrášek, že zežloutl, černý kořen mi utlačila jiná zelenina, ačokča se rozrostla do gigantických rozměrů a ještě nemohla ven, no a navíc jsem přidala nedostatečně rozložený kompost do záhonu, takže mi v záhoně klíčilo naprosto všechno a byl problém poznat moje vysetá semínka. Tak já raději budu ještě nějakou dobu spíše sledovat váš blog, než se ohledně zeleniny na zahradě pustím do nějakých rad 🙂
Pokud se ale nad pěstováním zeleniny či bylinek rozmýšlí nějaká kamarádka či známá v mém okolí, obvykle se prostě objevím se semínky, sazeničkami nebo přímo celými truhlíky (na rok na zapůjčení) například s měsíčními jahodami. Myslím, že to chce prostě něco zkusit začít pěstovat a nevzdávat se…
Sledujete trendy v zahradničení? A jaké vás nejvíce oslovují?
Nadšeně jsem sledovala především Jedlou zahradu Alys Fowler a všechny ty zajímavé projekty s pěstováním zeleniny ve veřejných prostorách (Todmorden, guerillové zahradničení v USA) i přeměny neužitečných trávníkových ploch v místa pro pěstování jídla. Líbí se mi, když lidé s půdou dělají něco, co dává smysl.
Jaké jsou vaše zahradnické sny?
Ráda bych se procházela vesnicemi a městy a viděla u domů živé zahrady. Takové, na kterých roste jídlo, žije nespočet brouků, motýlů a hmyzu, kvetou květiny po celé jaro a léto a opravdu si tam hrají děti a tráví tam svůj čas i rodiče. Můj sen je více takových krásných zahrad pro všechny. Zatím ale často vídám jen hřbitovní koniferové zahrady s krátce střiženým trávníkem a jednou magnolií. A jejich majitele koukat na zahradu jen z okna či maximálně z terasy. To mi přijde jako takové plýtvání drahým místem a vůbec úrodnou půdou. Snad se toto postupně změní a čím dál více zahrad ožije.
Za rozhovor děkuje Jana Poncarová. Foto: archiv Jitky Daňkové
KRÁSNÝ ROZHOVOR. Jitko, vy mi mluvíte z duše. A neskonale vás obdivuji za to, co všechno dokážete vypěstovat na 750 metrech!! Kdybych někdy měla cestu kolem Brna, ráda bych vás poznala. 🙂
Jo, a ta zabudovaná trampolína je super!
Verča, Sláma v botách