Za dřevěnými okenicemi se k zemi snáší bílé vločky. Jemně a pomalu pokrývají záhony. A na mě padá příjemná únava. Pes u nohou se stočil do klubíčka. V kamnech praská dřevo. Čaj je ještě horký a honí mě mlsná na koblihy. Dnes bych nezryla ani metr záhonu. Ale vždyť je to tak v pořádku, nemusím si nic vyčítat. Je totiž zima.
Zvykla jsem si zvládnout v poklusu tolik věcí. Už je polovina ledna a já jsem se ještě nezastavila, abych si užila zimního nicnedělání. Je pátek, nikam nemusím, venku padá ten sníh a oči se klíží nad trochou poezie. Ráda se s vámi o ni podělím.
Bílý kůň (Jiří Wolker)
Bílého koně slyšel jsem ržát
na dolní zšeřelé stráni.
Slyšel jsem, slyšel – několikrát
zavolal na mě po klekání.
Stříbrně zazvonil kopytem o zem,
v očích mu hořel podivný jas.
Čeká mě v noci dnes nad úvozem.
Musím jít za ním. Volal by zas.
Tiše jej pohladím laskavou dlaní.
Řeknu mu: Koníčku bílý,
Vidíš, že přišel jsem, neměl jsem stání,
jakmile louky se orosily.
Vsednu si na něj. Dáme se v cval.
Mraky nám stíny do cesty vženou.
Bude to jako by zamával
šáteček bílý na rozloučenou.
Pohledem spolu, sami a sami.
Hřívy své necháme do noci vlát.
Pojedem roklemi, dolinami.
Hoj, jaký bude to šílený spád.
Potkáme Půlnoc. Na její dlaně
složíme hoře tvoje i mé.
Zvolna se vrátíme na horské stráně,
do ranní mlhy se rozplyneme…
